Všude betonové klece, drátěné ostny podél dění,

potoky lidského selhání, potoky lidského bdění,

bdění nad zuřivou samotou, co káže polidštění

uprostřed stromy z jehličí a zákon si na vše

vůkol políčí.

Stromy uprostřed, starý pár, co již neklíčí,

jeden je zralá dáma, ten druhý starý kmet,

pamatují dobu, kdy slovo mělo váhu pečeti,

pamatují krajíc chleba za porobu

za krajíc chleba pro děti.

Pamatují úctu, čest i slávu, pamatují naše dědy,

ach, jak ten čas letí, pamatují dobu,

kdy právo bylo ještě v právu, pamatují čistý vzduch,

vodu zdarma všem i lesy, lesy bez smetí.

Slavkovské stromy, stožáry prožitých věků,

ani déšť, vichřice, hromy,

blesky jim nejsou k vzteku,

mají na práci své stíny před sluncem krýt,

důstojně stojí všem neduhům počasí, pálivému slunci,

prudkému větru i mračnům,

co je jim práv k breku.

Statné stromy, výšiny hnízd i ptáčat bezpečí,

kořeny rodné země, rodné země, co vyléčí,

epochy nešťastných svárů a lidských trapasů,

kořeny dějin slzavých, čekajících svobodu, lásku

a víru, kořeny hluboké, kořeny čekající na spásu.

M. V., Věznice Horní Slavkov