V daleké zemi u moře hlubokého a černého jako asfalt, kde je celý rok léto, žili tři kamarádi. A právě utíkali ze Sirotčince. Protože to bylo velmi, velmi dávno, byl Sirotčinec místem, kde se opravdu hodně špatně žilo.

ww1 2187095 1280

 

 

Dětí bylo na světě mnohem víc než dospělých, a tak si jich dospělí často moc nevážili. A ani se o ně moc nestarali, což asi vypadá jako výhoda, ale velká výhoda to není. Děti netoužily stát se co nejdříve dospělými. Ony si totiž mohly dělat skoro pořád, co chtěly. Třeba mohly jíst, kdy chtěly a co chtěly. Pokud tedy něco k jídlu sehnaly. A to nebylo často.

A tak ti tři kamarádi Oleg, Jurka a Myška seděli jednou za tmy v plesnivé, zatuchlé, dusné ložnici Sirotčince. Spalo tam čtyřicet chlapců. Naši kamarádi se usnesli, že horší už to být nemůže, že nemají co ztratit. A dohodli se, že společně utečou, což samo o sobě nebyl špatný nápad, nešťastná na tom nápadu byla skutečnost, že utekli rovnou do armády. A tam to bylo ještě horší než v Sirotčinci. Byla totiž právě válka. Vojáků bylo málo a do boje se hodila každá ruka, která unesla zbraň. Každý život, mladý nebo starý, který mohl být zmařen. Veliteli vůbec nevadilo, že ani jednomu z kamarádů nebylo ještě ani třináct let. Taková to byla krutá doba v časech Krymské války.

víla

Myška byl vytáhlý, vysoký, ježatý zrzek. Samá ruka, samá noha, pořád hladový. Nikdo si na něj moc netroufl. Od levého ucha až ke koutku úst se mu táhla hluboká, špatně srostlá jizva, jak o něj jeho otčím zlomil rýč, než Myška utekl z domu. Myška prostě pořád odněkud utíkal. Měl na to dostatečně dlouhé nohy. Trochu koktal, tak moc nemluvil.

Jurka byl Myškův pravý opak. Malý pořez, ruce jako lopaty, vlasy vrabčí hnízdo. Nedokázal napočítat ani do deseti prstů. Zato zvedl jednou rukou dospělého chlapa. Ani jeden z kluků nikdy nechodil do školy. Školou tenkrát dospělí děti moc netrápili. Jediný, kdo párkrát seděl ve školní lavici, byl Oleg. Říkali mu Mudrc. Vypadal trochu jako holka. Jemné rysy, pomněnkově modré oči, štíhlé dlouhé zlodějské prsty. Jeho máma, než zemřela, ho naučila číst knihy a psát. A taky počítat, to mu šlo skvěle.

Jurka, Oleg a Myška byli dobří kamarádi. Vždycky si pomáhali a o všechno se dělili. I když měli málo. Asi by se společně v životě dobře prosadili, nebýt hned první bitvy oné války. Ani jeden z kamarádů si toho z boje moc nepamatoval. Probudili se totiž až v nemocnici. No, v nemocnici… ve vojenském lazaretu. A to bylo hotové peklo na zemi. Život tam byl horší než smrt. A oni přesto na životě lpěli. Nebýt toho, že si pomáhali a povzbuzovali se navzájem, nikdy by se jim přežít nepodařilo. A taky nebýt té krásné paní ze sna, víly Flow. Nikdy do konce jejich životů se jim nepodařilo zjistit, jestli to byla skutečná žena z masa a kostí nebo víla ze světa stínů. Svět stínů je svět sám pro sebe, svět na hranici denního světla a tmavé noci. Svět tajemných pohádkových bytostí. Jisté ale je, že lampa, kterou si Flow svítila na cestu, byla skutečná.

Každou noc, když jakž takž utichl nářek raněných a umírajících vojáků, se ve dveřích objevilo malé blikotající světlo. A vojákům se navzdory jejich hrozným zraněním a velkým bolestem objevil na rtech náznak úsměvu. Flow znamenala život. Život a lidskou důstojnost. Spolu s Flow přicházela armáda skřítků. Tedy spíš skřetů, jeden ošklivější než druhý. Každý skřet měl v jedné ruce rejžák. To byl tvrdý kartáč z prasečích štětin. Za druhou ruku si každý ten ošklivec vedl krásnou vílu. Víly byly celé v bílém se sesterským čepcem ve vyčesaných vlasech. A nastal mumraj větší než v nejhorší bitvě. Rejžáky jim v rukou jen tančily, krysy v celých hejnech s pískotem utíkaly. Všude páchla dezinfekce. Ale za chvíli ji vystřídala vůně čistoty. Víly vybraly vojákům vši z vlasů, blechy z dek, zahnaly štěnice, převázaly rány čistými obvazy a daly všem napít.

Když se frmol uklidnil, všichni vojáci byli čistí a ošetření, objevila se znovu Flow a obešla všechny vojáky s lahví Brandy. Po prvním doušku vojáci spokojeně usnuli a ráno si ani nebyli jistí, jestli se jim to vše zdálo nebo se to skutečně stalo. Fakt je, že vojáci přestali umírat. Začali se vracet domů k rodinám. A tak díky víle Flow, její lampě, Brandy, armádě skřetů a zdravotních sester, naši tři kamarádi tu šílenou noční válečnou můru přežili.

Protože byli zvyklí utíkat, tak sotva se dokázali postavit na nohy, tak z lazaretu a z celé války utekli. A udělali dobře. Oleg vystudoval medicínu a stal se doktorem, protože byl ze všech nejchytřejší. Myška se stal zdravotním bratrem a Jurko ošetřovatelem. 

No, a už neutíkají, z toho vyrostli. A taky si neříkají, co by bylo, kdyby tenkrát ze Sirotčince neutekli… protože “Kdyby nebylo kdyby, nebyly by chyby”... a důležité je, že dnes se mají tak spokojeně, že se jim o tom v Sirotčinci ani nesnilo.

A jestli neumřeli, tak na památku víly Flow pomáhají nemocným dodnes.

Pohádka inspirovaná skutečnou postavou ošetřovatelky Florence Nightingalové

D. V., VV Ruzyně

0
0
0
s2smodern
powered by social2s
OSense O-Sense