Spoluvězeň se vrací ze soudu, kde byl žádat o předčasné propuštění. Snažil se poprosit soudce a celou soudní porotu, ať mu odpustí půl roku z desetiletého trestu. Což v je v kompetenci soudce samozřejmě možné. Může odpustit i půlku trestu.

Já ani nevím, za co seděl a jestli to byl člověk dobrý či nedobrý. Znal jsem ho jen z oddílu (patra). Občas jsme spolu pohovořili a to bylo vše. Na patrech jsme třeba stodvacet lidí. Na celách jsme po pěti i deseti odsouzených. Někoho za svůj celý trest, a je jedno, jestli je roční nebo desetiletý, nepoznáte. Zaprvé nechcete a zadruhé není to přece povinné.

Ale s tímto Ivanem jsem někdy krátce pohovořil. Byl hodně hovorný a strašně rychle mluvil. Bylo mu tak čtyřicet a byl už tím časem, který trávil ve věznici, unavený. Řekl mi, že má hodně nemocnou maminku a už je to ve stádiu, kdy rodina rozhoduje, jestli bude odpojena od přístrojů. Proto se vlastně Ivan rozhodl, že se pokusí poprosit o pochopení celou soudní porotu včetně soudce. Ivan se prostě chtěl rozloučit s maminkou.

Byl to hodně smutnej příběh, kdy jsem si uvědomil, že má matka už je také v pokročilém věku a že se může stát to, za co se modlím každý den, ať se nestane. 

Asi kolem desáté hodiny se Ivan vrací ze soudu, kde samozřejmě neuspěl. Protože bezcitnost, lidská bezcitnost existuje. Všude a zde na justičních místech ve věznicích trojnásobně. Ivan byl z toho totálně zklamaný. Chodil po chodbách oddílu a jeho bezmoc ve tváři bylo to jediné, co ho na té chodbě doprovázelo. Každou chvíli volal domů a ptal se svého otce na stav své maminky, který už byl zcela kritický. Jestli měl Ivan šanci naposledy svou maminku vidět a obejmout ji, chytit ji za ruku, políbit ji a rozloučit se s ní třeba jen vlídným pohledem, tak ta šance mu před pár minutami navždy skončila.

Bylo po obědě. Byl klid. Každý je na celách a v poklidu odpočívá. Já osobně jsem si četl bestseller od P. D. Jamesové. Naráz se na chodbě ozval hlasitý, hodně hlasitý výkřik. Ale to nebyl výkřik jako když na někom někdo páchá násilí, což je ve věznicích zcela normální. Tento výkřik byl tak bolestivě žalostný, že většině spoluvězňů ihned došlo, komu ten výkřik patří. A proč ten člověk pláče.

Skoro všichni jsme vylezli z cel a šli se podívat na naprosto zlomeného člověka, který klečel na zemi, v pravé ruce držel telefonní sluchátko a v romštině se se slzami v očích a žalem v hrdle loučil se svou maminkou, která byla právě odpojena od přístrojů, co ji držely při nějaké formě života. Ta slova, ty žalostné věty, které kvůli vzlykání a očím plným slz dopadaly na chladnou podlahu, zněla nejsmutněji, co jsem kdy v životě slyšel.

Ivanův projev smíchaný s trochou hysterie, zoufalství, bolesti a bezmoci, byl tak emotivní, že i teď, když to píšu, mám slzy v očích. A je mi zcela ukradený, jestli mi věříte nebo ne. My všichni, kteří jsme byli na chodbě a Ivana jsme zoufale sledovalli, jsme měli slzy v očích. Když Ivan vkleče na zemi opakoval: “maminko, prosím tě, promiň mi to trápení, které jsi se mnou celý život měla. Maminko, já tě strašně miluji. Chtěl jsem se ti za vše omluvit. Promiň maminko, prosím tě, promiň, všechno mi prosím tě promiň.” 

Tuto scénu, tuto upřímnou a nejzoufalejší scénu bezmoci, lítosti a zklamání, nikdy v životě nezapomenu. Nikdo z nás, kdo jsme to viděli. Mimochodem, slzy mi stékají po tváři stále.

I přesto, že my co jsme zde pohromadě, zločinci a lidé různých povah, poruch osobnosti, chyb a prostě odpad společnosti, spousta z nás nebezpečných pro společnost (a jsou zde i lidé, které bych nikomu nepřál, abyste je venku v životě potkali), tak i přes veškeré naše chyby, kdyby se někdo mohl jen na malinkou chvíli ocitnout v roli soudce nebo státního zástupce a řešil by se problém Ivan, kde by chtěl z desetiletého trestu odpustit půl roku, tak každý z nás by ho ihned pustil. Ať se s maminkou rozloučí. Udělali bychom to bez jakéhokoliv váhání.

Odpověď soudce a celé poroty na Ivanovu žádost, na upřímnou a zoufalou žádost zněla asi takto: “na to jste měl myslet dřív”.

Upřímnou soustrast, Ivane, nám muklům zavšiveným, muklům a to všem, je to moc líto! 

J. P., Věznice Všehrdy