Jmenuji se Robert Gabčo, jsem z Břeclavi a je mi 42 let. Jsem toho času ve vazební věznici již pomalu rok. Jsem čísloL3GX6, a touto cestou píši svůj příběh o rodině, vztahu, zklamání. Jako každý malý kluk chce v životě lásku svých rodičů a pokud možno jít správným způsobem a mít ve svém srdci hrdinu otce. Abych ho ctil a byl můj vzor.
Svůj dětský život jsem neměl lehký. Byl plný násilí a pláče. Otec byl kriminálník s minulostí, neustále pil a byl ve vězení. Když jednou došel z basy, myslel jsem si, že otec dostal rozum. Že si řekne, že má děti, manželku, rodinu, kde se má zastavit a zamyslet se, co se životem a jak dál žít. Asi rok a půl sekal latinu všemi způsoby. Dával najevo, jak nás rád a co je schopný pro rodinu udělat.
Když ho zavřeli na pár roků a posléze z basy vyšel, něco se s ním stalo, začal moc pít a na mamku začal žárlit a bít jí za blbosti, za nic, i nás. Byli jsme samé modřiny od pásku kalhot, od cigaret. Myslel jsem, že to je noční můra, že to není můj otec. V slzách a bolesti, co jsem měli, jsme ani nemohlo říct, co se děje naší matce, ta vždy, jak nás prohlížela, tak na otce řvala, co se s ním stalo. A pamatuju si, že řekl, že nejsme jeho.
Za nějaký čas onemocněl, měl rakovinu krve. Jako by Bůh viděl tu spravedlnost a díval se na něj skrze mé oči, pochopil jsem, že spravedlnost existuje, že tím, co jsme prožívali jako děti vedle otce, že to bylo utrpení a týrání všeho druhu. Když umřel a matka nás vzala na poslední rozloučení, díval jsem se na něho s pocitem lítosti. A začal jsem žít svůj život. Bylo mi nějakých 6 let a už jsem poznával noční můry svého života. Ve snech jsem hledal svoji matku, dědu a babičku.
Matka se mě vzdala a dala mě do domova. Nepochopím to doteď. Řekl jsem si, co jsem tak zlého udělal, že si zasloužím takové zacházení a odloučení od matky, bratrů a sester. Zřekla se mě a já tím, jak jsem žil, začal jsem prožívat peklo na zemi. Zkoušky v pasťáku byly na denním pořádku, bitky, šikana, slzy, to byla noční můra. Řekl jsem si, že je to jenom sen, že to nemůže být pravda. Ale noční můra byla realita.
V těch dlouhých měsících jsem byl stále víc a víc vděčný, že jsem naživu. Jak roky ubíhaly, řekl jsem si, že matku nemám, ani bratry a sestry. Že je nenávidím k smrti. Ale čas šel dál, stal se ze mě trestanec. V malé cele vazební věznic jsem měl o čem přemýšlet. Začal jsem se modlit k Bohu, děkoval mu za to, že mě nechal žít, že mi jednou odpustí vše, že jednou před ním pokleknu a za své hříchy budu před ním souzený.
Chci k tomuto příběhu napsat, že minulý trest jsem měl 4,5 roku. Nevěřil jsem už ve štěstí, za mnou pořád jen tma. A když jsem si vše odseděl a ve svých 40 letech byl propuštěný, našel jsem si ženu, která mi probudila srdce a otevřela oči. Pochopil jsem, že mohu vedle ní chodit, že můžu udělat ten krok a být šťastný zároveň. Dala mi své srdce a pohlazení, jaké jsem nepoznal od matky a otce. Ve všem má otevřené srdce a nikdy víc jsem tak úžasnou ženu neviděl. Stala se mou ženou i rodinou zároveň. Představila mě rodině, otci, matce, sourozencům, všichni se se mnou seznámili a přijali mě do rodiny.
Její mamka je úžasná a otec, to je velký chlapík, říkají mu „bimbo“. Nikdy jsem neviděl takovou lásku a takové slušné jednání. Měl jsem pocit, že jsem se znovu narodil. Byl jsem šťastný a jsem doteď. Mohu otevřít srdce a děkovat Bohu, že mi dal takovou ženu, kterou miluji, že vím, jak je tím krásná jaké pochopení má. Chci jí tímto poděkovat, tímto příběhem. Vím proč a pro koho žít. Bůh mi dává a vrací nejen to, co jsem neměl jako dítě. Ale dává i to, co jsem bez něho nikdy bez něho nemohl poznat.
Chci poděkovat celé rodině z Mikulova, že mě po psychické stránce drží a je při mně v těch těžkých chvílích. Jeden z důležitých a nejbližších kroků je to, aby teď dobře dopadl soud. A abych se po skončení trestu plně zapojil do života rodiny. Mám Tebe, naše děti a malou vnučku. Vím, co všechno mám, to je moje jistota dobrého života, tady ve tvém srdci, ve tvé náruči, Bůh sám je život. Proto Pánu buď chvála navěky!
Robert Gabčo, Věznice Břeclav.
