Literární soutěž 2025: Nekonečná cesta, Ivana Sefzigová

„Konečně, konečně jsem se probrala,“ pomyslela si malá dušička a ze shora pozorovala pomlácené a zničené tělo mladého muže…muž, teda spíš ještě kluk, jeho tělo. Nic z toho, co po něm zbylo, nejevilo už známky života…Bylo jí ho líto…Moc líto.

Literární soutěž 2025: Pomačkaná bankovka, L.U.

Je mi teprve 19 let a jsem ve výkonu trestu odnětí svobody na dobu osmi let. Chci se podělit o moji zkušenost s vězením a změnou.

Literární soutěž 2025: Měla bys vědět, skladník Adam

 Na místě, kde vysoké jsou zdi,

na nich ostnatý drát,

co tě, chlapče, v noci nenechává spát.

Literární soutěž 2025: Hodně dlouhá káva, Pavel Kohút

„Tak já tedy jdu.“

To jsou poslední slova, která jsem vyslovil. Tu větu si opakuji pořád dokola a asi ještě dlouho budu. V tu chvíli mě prostě nic lepšího nenapadlo. Proč se trápit nad poslední větou při rozloučení? Možná proto, že jsem chtěl říct něco chytřejšího, povzbuzujícího. Něco, co by dávalo větší smysl, a přesto ta věta vystihuje vše.