Když je člověk zavřenej, má spoustu času přemýšlet. A tak se ptá často sám sebe na všechny ty otázky, na který ne vždycky najde odpověď. Zamejšlí se třeba nad tím, kdo je vlastně jeho rodina. A co pro něj znamená. Co ještě on znamená pro ni. A myslí i na svoje kamarády. Na svý bejvalý kámoše ze světa tam venku. Přemejšlí, kteří to vlastně jsou. A přemejšlí, kolik jich vlastně zbylo. Není si jistý, a tak se ptá sám sebe, kdo je on sám. A co by dělal na jejich místě. A taky, co by dělal na místě svý ex. A všech těch žen, které odešly. Napadaj ho nejrůznější odpovědi. A cejtí křivdu. Otázek je spousta.

 

 

Jmenuji se Robert Gabčo, jsem z Břeclavi a je mi 42 let. Jsem toho času ve vazební věznici již pomalu rok. Jsem čísloL3GX6, a touto cestou píši svůj příběh o rodině, vztahu, zklamání. Jako každý malý kluk chce v životě lásku svých rodičů a pokud možno jít správným způsobem a mít ve svém srdci hrdinu otce. Abych ho ctil a byl můj vzor.

 

 

Vojtíškovi bylo právě 5 let. Oslavu mu však uspořádali už o týden dříve, protože právě v den jeho narozenin musel tatínek odjet. „Nějakou dobu tady s vámi nebudu“, řekl Vojtíškovi. „Ale jak se vrátím, zase spolu půjdeme do lesa, budeme jezdit na kole a hrát si na hřišti“.

 

 

Bylo to jednoho podzimního dopoledne, malé červené auto jelo krajinou. Možná protože řidička telefonovala, možná protože byla rozzlobená na svého přítele, s kterým si volala, možná jen drobné přehlédnutí způsobilo, že bez jakýchkoli obav vjela do křižovatky. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy v jejím směru jelo, s plným právem přednosti v jízdě, nákladní auto. Jak suše uvádí znalecký posudek z následného policejního šetření, malé auto prudce změnilo směr a obě vozidla zastavil svah podél silnice. To malé auto změnilo tvar do písmene C podél čelní masky náklaďáku. V telefonu po této velké ráně bylo chvíli slyšet jen ticho, velmi zvláštní pohltivé ticho. Telefon v handsfree zůstal funkční, ani hovor se nepřerušil. Po nějaké době byl slyšet příchod svědků nehody a posléze i záchranářů s věcným komentářem, že zde už nelze pomoci.

 

 

V této době, kdy jsme všichni ochuzeni o návštěvy, nám vedení věznice umožnilo Skype videohovory s rodinou. Je to ani ne týden, co jsem skypoval s mojí mamkou, byla tam i moje 17letá dcera a můj 3letý syn, abych se alespoň trochu potěšil a povzbudil, že je vidím. Jenže šok, který následoval, mě naprosto ochromil.