Všude betonové klece, drátěné ostny podél dění,

potoky lidského selhání, potoky lidského bdění,

bdění nad zuřivou samotou, co káže polidštění

uprostřed stromy z jehličí a zákon si na vše

vůkol políčí.

„Nemáme love. Co s tím?”

„Nevím, nechce se mi nic řešit. A vůbec, neotravuj, jdu si zahrát.”

„Ok. Tak ty si hraj a já to vyřeším. Co ty na to, bráško?”

„Hmm. A musím něco dělat?”

„Vůbec nic bráško, usmaž si kilo hranolek, mrkni na nějaký porno… Prostě buď v pohodě, o všechno se postarám.”

„Tak fajn, ale teď už mi dej pokoj.”

V daleké zemi u moře hlubokého a černého jako asfalt, kde je celý rok léto, žili tři kamarádi. A právě utíkali ze Sirotčince. Protože to bylo velmi, velmi dávno, byl Sirotčinec místem, kde se opravdu hodně špatně žilo.

Na trní pichlavém zmařené životy,

pouhých pár zlaťáků za věčnost nicoty.