Tento příběh se stal, stal se mně a ačkoliv to bude znít neuvěřitelně a snad i vymyšlené, je pravdivý. Jen jména v tomto příběhu jsou z pochopitelných důvodů změněna. Byl jsem odsouzen na 14 let a po vynesení rozsudku jsem byl eskortován do valdické věznice. Hned po příjezdu jsem si uvědomil, že musím něco dělat, nebo se z nečinnosti zblázním. Začal jsem pracovat jako dělník v montáži objímek. Čas utíkal a nějaká ta koruna na nákup i úložné se taky hodila.
Čtyři roky uplynuly jak voda a blížily se opět Vánoce. Tehdy jsem si všiml, že mam pořád na jazyku dva hrbolky, které nemizí, nemizí, ale pomalu se zvětšují a začínají bolet. Po novém roce jsem zašel k doktorovi. Byla tam paní doktorka už v důchodu, podívala se mně do pusy a já viděl v jejích očích, že je zle. Měl jsem štěstí, protože paní doktorka byla onkoložka v důchodu, takže to hned poznala. Nevím, jak bych dopadl, kdyby tam byl druhý doktor ve Valdicích, taky v důchodu, ale bývalý gynekolog.
Paní doktorka reagovala hned a pak už to šlo ráz na ráz – CT hlavy a krku, rentgen plic, biopsie jazyka, vyšetření a plán léčby od špičkových onkologů v Hradci a ještě do žaludku tzv. PEG (hadička na jídlo, když se nemůže polykat).Pak mě eskortovali na Pankrác do nemocnice a odtud jsem každý všední den, po dobu sedmi týdnů jezdil eskortami do Vinohradské nemocnice na ozařování celkem 35 x a do toho 1x týdně chemoterapie. Celkem 6 x. Bojoval jsem a z 88 jsem zhubnul na 58 kilo, nemoc se podařilo zastavit.
Na rady onkologů v Hradci měla po aktivní léčbě ozařováním a chemoterapií následovat 6–12 měsíční rekonvalescence. Byl jsem eskortován zpět do Valdic, dali mě na ošetřovnu. Místo rekonvalescence, která měla obsahovat slunce, pobyt v přírodě, vycházky, vitamíny, vyváženou stravu a hlavně klid a pohodu, byl nemocniční pokoj, kde jsem byl 8 měsíců téměř pořád sám. Někdy mi tam dali bachaři pacienta, který byl nemocný (bolavá záda, angína), takže bylo s kým pokecat. Bylo to s heslem: „Buď to dá, nebo ho vynesem!“
Nejdéle tam byl – dva a půl měsíce – nějakej Venca, takže jsme se stihli skamarádit. Svěřil se mi, za co sedí, kolik dostal a taky, že má hodně peněz, protože než ho zavřeli, dlouho podnikal a dařilo se mu. Nevím proč, ale já mu věřil, že má ty miliony, že si nevymýšlí a taky nemá proč se chlubit. Ve Valdicích je totiž každej druhej milionář, a pak ho vidím kouřit vajgly.
Jak Venca odešel zpět na oddíl, až byl zdravej, tak já tam byl ještě čtvrt roku. Na oddíl jsem šel až po novém roce a tentokrát na nekuřáckou cimru kvůli mojí nemoci. Byl to jiný oddíl, ale byli tam kluci, co mě znali z práce, vítali mě, byl tam i Venca. Začal jsem si na radu paní doktorky vyřizovat invalidní důchod a po téměř ročním korespondenčním úsilí přišlo z ČSSZ, že mám sice invaliditu I. stupně, ale nemám nárok na důchod. Chybělo mi do zápočtu 303 dní a že můžu chybějící dny pojištění zaplatit.
Napsal jsem domů sestře. Pravidelně jsme si přáli k svátku, k narozeninám, k Vánocům. Jestli by mi mohla pomoct a půjčit s tím, že – jak mi přiznají důchod a vrátí peníze zpětně -, tak jí to hned pošlu a dám ještě navíc. Měl jsem zaplatit necelých 26.000,- Kč. Poslal jsem v dopise všechny papíry, dokumenty, aby věděla, na co mi půjčuje. Asi po měsíci mi přišel od sestry dopis (i s těma papírama), kde mi napsala, že mi nemůže nic dát a že už si nikdo z rodiny nepřeje, abych je jakýmkoliv způsobem někdy kontaktoval. Chtěl jsem jen půjčit, ne aby mně někdo něco dával.
Pořád jsem nemohl věřit těm řádkům, co napsala. Sedím na posteli a čtu ten dopis pořád dokola. Cimra byla otevřená a z chodby nakoukne Venca, vidí mě a říká: „Roman, stalo se něco?“ Asi to na mně bylo poznat. „Ale, ségra – podívej, co mně napsala.“ A podávám mu dopis i s těma papírama. Dívá se na mě, pak do papírů, zase na mě a říká: „No, a v čem je problém?“
„Venco, já musím zaplatit ty dny, co mi chybí, ať mám důchod.“ A Venca:„To je všechno?“ „Jo,“ povídám. Zase se dívá a říká: „Vem ty papíry a pojď se mnou.“
Šli jsme k telefonu na chodbě a Venca volá: „Haló – Dušan, potřebuju hned odeslat 26.000,- Kč na číslo účtu – XY – a pošli mi sem dvě kopie o zaplacení a ještě. Jo – teď hned –, jo – čau.“ „Máš to zaplacený, Roman.“ Volal svému účetnímu.
Stál jsem tam jak opařenej, neměl jsem slov a slzy se mi hrnuly do očí. Tak vlastní sestra – jedna krev – nemůže bráchovi pomoct a v podstatě cizí člověk nezištně pomůže. Říkám: „Venco, a kdy já Ti to vrátím, když jedu za 14 dní domů?“
„Roman, však neumíráme, když budeš chtít, tak se někdy stav. Vím, čím jsi si prošel – jsem rád, že jsem Ti mohl pomoct!“
Závěrem jen, že důchod mně byl přiznán – byl vyplacen zpětně a Venca mi napsal, že jestli budu chtít, tak má pro mě bydlení, že koupil zase dva paneláky a že si můžu vybrat. Dokonce má i zaměstnání jako řidiče. Takže i ve výkonu trestu můžete zažít trochu toho štěstí, i když vlastně v neštěstí. A hlavně zdraví naštěstí slouží.
Roman V, Věznice Heřmanice