Programem „Děti vězněných rodičů“ pracovníci ČHV zajišťovali v roli prostředníků a asistentů (mezi dětmi, rodiči, pečujícími osobami, sociálními pracovníky sociálně - právní ochrany dětí a pracovníky vězeňské služby) zprostředkování osobních setkání dětí s jejich vězněnými rodiči. Jednalo se o tzv. asistované návštěvy, které jednak posílily vzájemné rodinné vazby a jednak nezpůsobily dítěti trauma z vězeňského prostředí a pomohly rodičům i dětem zvládnout a užít si vzájemně setkání s rodičem po dlouhém odloučení. Dítě i odsouzený rodič by měl být na návštěvu důkladně připraven.  

Např. asistovaná návštěva dětí ve věznici Světlá nad Sázavou trvala 2 hodiny, účastnila se jí skupinka 10 - 15 dětí. Během roku se uskutečnily pravidelně 4 asistované návštěvy. Pracovníci ČHV připravili před realizovanou návštěvou všechny účastníky na vstup do věznice - seznámili děti i doprovázející osoby s procesem kontroly při vstupu do věznice, zjišťovali psychické rozpoložení dětí, zodpověděli dotazy, ošetřili případné obavy i jiné emoce dětí či doprovázejících.

Během asistované návštěvy měly děti k dispozici hračky, edukační pomůcky (výtvarné potřeby, deskové hry, karty apod.), občerstvení připravené pracovníky ČHV. Nabídka her a prostoru pro aktivity, které by mohl rodič s dítětem během setkání provádět, umožnění přímého kontaktu a dostatek soukromí vytvořily z návštěvy příjemnou záležitost pro všechny zúčastněné a dávaly možnost se opětovně sblížit. Rodiče a děti měli příležitost věnovat se alespoň pár hodin činnostem, které jsou pro dítě běžné. Díky vstřícnosti a ochotě pracovníků věznice zažily děti s matkami společný oběd. Děti i rodiče měli v průběhu návštěvy možnost konzultovat svou situaci s pracovníky ČHV. Náročný moment bylo loučení matek s dětmi. Pracovníci ČHV a vězeňské služby se snažili zajistit klidný a pokud možno příjemný průběh rozloučení.  Po ukončení návštěvy zjišťovali pracovníci ČHV reakce dětí na setkání s rodiči. Z návštěvy byla pořízena fotodokumentace pracovníky věznice a fotky v následujících dnech rozeslal ČHV dětem i matkám. Během celého roku poskytoval ČHV klientům (dětem, jejich vězněným rodičům i pečujícím osobám) podle jejich zájmu odborné konzultace, psychologickou a sociálně právní podporu. Zároveň byli rodiče v době mezi návštěvami podporováni k udržování a upevňování vzájemných kontaktů písemných či telefonických, k řešení otázek týkajících se problémů současných i budoucích.

ČHV se problematice vězeňství věnuje dlouhodobě a oblasti dětí vězněných rodičů od roku 2007, kdy realizoval pilotní projekt „Děti odsouzených rodičů – posílení práv a postavení“.  V návaznosti na pozitivní reakce odborné veřejnosti na pilotní projekt byl vytvořen komplexní program „Děti vězněných rodičů“. Spolupracoval na projektu s věznicemi Světlá nad Sázavou, Praha - Řepy, Horní Slavkov, Vinařice, Příbram a Opava.

Poselstvím projektu mělo být sdělení, že kontakt mezi dítětem a rodičem je nezbytná, integrální součást dospívání dítěte a jestliže musí dojít k odloučení dítěte od rodiče v důsledku výkonu trestu odnětí svobody rodičem, je nutné minimalizovat bariéry bránící kontaktu mezi ním a dítětem.

Zahraniční literatura popisuje děti vězněných rodičů jako specifickou skupinu zranitelných a ohrožených dětí vyžadující konkrétní formu pomoci. Jak uvádí EUROCHIPS, děti vězněných rodičů jsou přehlíženy jako skupina mající svá vlastní práva, natož aby se pozornost věnovala jejich individuálním potřebám. Netěší se žádnými speciálními právy, výhodami ani pomocí. Brownová kritizuje nedostatečnou pozornost věnovanou potřebám dětí odsouzených rodičů, a to napříč celou Evropou, a zdůrazňuje nedostatek zákonné a koordinované podpory jejich rodinám. Marshallová děti vězněných rodičů označuje jako neviditelné oběti trestných činů a trestního systému trpící stigmatem kriminality[1].

Český helsinský výbor se v rámci programu „Děti vězněných rodičů“ snažil prosadit změny v přístupu k dětem a jejich vězněným rodičům. Cílem programu „Děti vězněných rodičů bylo navázat, podpořit a upevnit vazby dětí s rodiči a umožnit jim zůstat v kontaktu do budoucnosti, i přesto, že nebudou sdílet společnou domácnost.

Projekt rozhodně vyvolával diskuse a upozornil na téma Dětí vězněných rodičů. Pro většinu dětí odloučení od rodiče v důsledku nástupu výkonu trestu představuje stres, trauma a úzkost ze ztráty blízké osoby. Tyto děti mají pozitivní vztahovou vazbu ke svému rodiči a je pro ně udržování a rozvíjení tohoto vztahu v souladu s jejich nejlepším zájmem. Pro takové rodiny se může výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody rovnat zpřetrhání doposud fungujících vzájemných vazeb a fatálnímu narušení rodinného života. Odloučením dítěte od takto doposud fungujícího rodiče dochází k závažnému zásahu do života nezletilého. Výkonem vazby a výkonem trestu jsou vězněným osobám odebrána některá práva, ovšem otázkou, že uvězněním rodičů trpí ve velké míře jejich děti, se zabývá málokdo. Pachatele trestných činů vnímá veřejnost výlučně jako individua, která jednala v rozporu se zákonem, a proto je potrestání nezbytné. Spáchání trestného činu nemusí jít vždy ruku v ruce s rolí špatného rodiče. [2]

Projekt ukázal, že život dětí rodičů ve vězení je zasažen jednak činy rodičů a také reakcí státu. Zákony a pravidla, která utvářejí trestní systém, nezohledňují dítě jako osobu s vlastními právy, ale uznávají jej jen jako pomůcku pro sociální rehabilitaci jejich rodiče.

Nevýhodou projektu byla jeho finanční náročnost. Především doprava dětí do věznic byla největší položkou v rozpočtu. Vězeňství je nezajímavé pro sponzory obecně a tak nebylo jednoduché získávat finanční zdroje na projekt.

Základní cílovou skupinu tvořily děti vězněných rodičů ve věku 0-18 let, které byly do projektu zapojovány na základě vyjádření dobrovolné spolupráce. Další cílovou skupinou činili věznění rodiče, kteří byli do projektu zapojeni na základě své vlastní žádosti, doporučení pracovníků vězeňské služby, OSPOD, dětských domovů, či pěstounů a následného souhlasu se zařazením do projektu. Zařazeni byli však pouze aktivně spolupracující rodiče na realizaci projektu. Důležitými aktéry byly osoby pečující o děti vězněných rodičů, tedy zaměstnanci institucí náhradní rodinné péče, pěstouni, druzí nevěznění rodiče či širší příbuzenstvo dětí. Zvláštní cílovou skupinu tvořili odborní pracovníci, kteří se mohou ve své profesi setkat s problematikou vězněných rodičů – zaměstnanci věznic, pracovníci oddělení sociálně-právní ochrany dětí, pracovníci neziskových organizací, jejichž posláním je péče o ohrožené děti.

Co se týče počtu zapojených dětí, mohu uvést statistiku za období, kdy jsem v ČHV pracovala:

Rok

Realizované  AN

Děti

Rodiče

2008

14

55

25

2009

15

76

22

2010

9

48

31

2011

12

72

37

2012

4

58

34

2013

8

49

27

2014

4

22

10

2015

8

22

10

Celkem:

76

402

196

 

Spolupráce s jednotlivými věznicemi byla rozdílná, podle postoje vedení věznice i konkrétních pracovníků té které věznice. Velmi jsem si cenila přístupu vedení, sociálních pracovnic i dalších zaměstnanců věznice Světlá nad Sázavou, Řepy, Ruzyně a Horního Slavkova. Tyto věznice s námi na projektu spolupracovaly dlouhodobě. V těchto věznicích spolupráce fungovala a osobně jsem vnímala pochopení a zájem o to, vytvářet a posilovat prostor pro kontakt mezi odsouzenými rodiči a jejich dětmi. Věznice Světlá nad Sázavou byla také ta, se kterou jsme připravovali videonávštěvy jako další možnost kontaktu mezi dětmi a vězněnými rodiči. Videonávštěvy již ve Světlé nad Sázavou realizují jako pilotní projekt. Jsem přesvědčena, že úsilí ČHV o osvětu tématu dětí vězněných rodičů mělo určitě svůj podíl na tom, že dnes se více o podmínkách a možnostech podpory kontaktů mezi rodiči ve vězení a jejich dětmi diskutuje a že jednotlivé věznice hledají cesty, co v této oblasti změnit.

Po zkušenostech z projektu vím, že je ideální cestou prosazení systémových změn v přístupu ke kontaktům mezi rodiči ve vězení a jejich dětmi. Děti, které o to stojí, a jsou pro ně důležité vazby k rodičům, by měly mít možnosti s rodiči v kontaktu být. Myslím, že projekty se zaměřením na vytváření lepších podmínek pro kontakty rodičů ve vězení a dětí smysl určitě mají a mohou hledat a objevovat konkrétní cesty, jak kontakty rodičů ve vězení a jejich dětí udržet. Spolupráce jednotlivých aktérů - vedení i pracovníků konkrétní věznice, pečujících osob, rodiče a popřípadě pracovníků sociálně právní ochrany dětí - může reálně zlepšit situaci dětí vězněných rodičů. Avšak jedině změna zákonů a předpisů jednotlivých věznic nastaví podmínky pro vhodný kontakt mezi rodiči ve vězení a jejich dětmi komplexně. Proto se domnívám, že každý projekt, který zajistí osvětu tomuto tématu a zvýší zájem zainteresovaných složek a iniciuje jejich aktivitu, je užitečný.      

 

 

[1] MARSHALL. Not seen, not heard, not guilty. 2008, Edinburgh. Scotland´s commissioner for children and young people, - Tereza Vašíčková. Pomoc a podpora dětem vězněných rodičů, 2014

 

[2] Tereza Vašíčková. Pomoc a podpora dětem vězněných rodičů, 2014

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense