Vězení může být příležitostí pro vztah rodiče a dítěte

O lidech, kteří se ocitli ve vězení, se obvykle uvažuje v mnoha kategoriích. Viny, dluhů, uplatnění v práci, vztahu k obětem trestné činnosti, recidivy. Prakticky nikdy ale v jedné velmi významné. Jako o rodičích. Přitom odsouzených rodičů je v českých věznicích plno. Řádově několik tisíc, na které připadá několik desítek tisíc dětí. Čísla vysoká, že? Jde být rodičem z vězení? Nebo se jím opět stát, Jak se tomu dá pomoci?

tata

 

 

Problematika dětí odsouzených rodičů se od jiných sociálních fenoménů neliší v jednom: není černobílá. Názory a postoje na ni formuluje škála odborných pracovníků a institucí, které přicházejí do kontaktu s rodinami odsouzených. Z nich nejstřízlivější najdeme v průměru zřejmě u pracovníků OSPOD: není divu, mnohdy jsou svědky rodičovsky neodpovědného (někdy bohužel eufemismus) počínání odsouzených rodičů. Jiný pohled bude zase u lidí, kteří cílí na snížení recidivy a lidská práva. Ti obvykle zdůrazňují rodinu jako klíčový resocializační prvek.

Vezměme to ale za praktický konec. Odsouzené rodiče máme zkrátka ve vězení, na této skutečnosti nezmění nic ani míra jejich provinění, délka trestu a ani to, zda o své děti mají zájem, či dokonce to, zda svým dětem ublížili. Má-li vězeň na koho myslet, či zda se postupně k tomu ve vězení propracuje, je tu o jednu životní motivaci více. A tak se právě až věznice paradoxně v řadě případů stane místem a životní etapou, kdy rodičovské instinkty fungují naplno. I když s jistou opatrností a realismem, je dobré jít tomu naproti.

 V praxi spolku Za branou, kde se rodinám odsouzených věnujeme, vidíme přibližně 3 hlavní a stejně početné kategorie rodičů, kteří nás oslovují: v první se setkáváme s rodiči, kteří do nástupu trestu normálně pečovali o děti. Ve druhé s rodiči, kteří své děti v péči neměli, ale měli s nimi aspoň trochu uspokojivý kontakt. Ve třetí s rodiči, kteří děti v péči neměli a jejich kontakt s nimi byl sporadický, nebo nebyl. Zvláštní skupinu tvoří  odsouzení pykající za trestné činy proti dětem, i ti v řadě případů usilují o možnou formu kontaktu s dětmi.

A kde že se v době trestu rodičů vlastně obvykle nachází děti? Tam, kde rodina fungovala, obvykle v péči druhého z rodičů (typicky družek samoživitelek), případně babiček, tet apod. Tam, kde odsouzený ani druhý rodič „nefungovali“ již před trestem (případně druhý z rodičů situaci následně nezvládl), jsou častým osudem dětí také dětské domovy a pěstounská péče. Právě pro tyto děti nejen že uvěznění není obvykle šokem, nýbrž při troše štěstí vnese do kontaktů novou naději a pravidelnost (např. pravidelné dopisy od matky či otce).

Příkladem může být třeba žena, která na svobodě brala dlouhodobě drogy, o dítě nedokázala pečovat, otec dítěte absentoval, a tak bylo soudně svěřeno do péče její matky, babičky dítěte. Pokud se na nás klientka z vězení obrátí, nabídneme jí určité přemostění k obnově vztahu jak s matkou, tak s dítětem, včetně možnosti, že její rodinu oslovíme. Pokud nenarazí na odpor (někdy docela pochopitelný), začne s naší pomocí psát a volat (známky, kredit) rodině a dětem, její blízcí mohou využít například Svépomocnou skupinu Za branou (jen Praha), je zde i možnost proplatit sociálně slabým rodinám cestu do vězení za rodičem.

Co když ale odsouzený na odpor pečujících osob narazí? Pak jsme svědky někdy více, někdy méně zdlouhavého procesu komunikace s OSPOD, soudy a právníky. Ale o tom třeba jindy.

Technicky vzato to o něco snazší, ne však vždy, mají rodiče, jejichž děti se nacházejí v dětských domovech. Snazší v tom, že s dětskými domovy nemusí až na výjimky vést dohady. Ty obvykle do věznic jezdí, někdy i dálky, ale právě proto se nejednou stává, že děti, i když si to přejí, rodiče ve vězení na návštěvě vídají třeba jen jedenkrát za rok. Pokud jde o pěstouny, nebylo by asi fér paušalizovat. Už pro rozdíly mezi příbuzenskými a „profesionálními“. V obou skupinách jsou osoby více a méně ochotné do věznic jezdit  a vztahy k odsouzeným rodičům pěstovat.

Nejvíce znevýhodněným dětem odsouzených a dětem, v jejichž oprávněném zájmu je své rodiče ve vězení vídat (a sami o něj spontánně jeví zájem), ale toliko v rámci tzv. asistovaného kontaktu věnuje spolek Za branou svůj nejnovější projekt „Auto pro přepravu dětí do věznic za rodiči“, na jehož pronájem se snažíme získat prostředky na crowdfundingovém portálu HitHit.

Spolek Za branou vznikl v roce 2010. V současnosti eviduje 250 odsouzených klientů řešících vztah k rodině a dětem.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense