Pronikavý zvuk budíku, stojícího na nočním stolku, se vpíjí do snů staré ženy. Celou noc nemohla spát. K ránu pak na malou chvíli zabrala a z podivných změtí obrazů ji vysvobodilo až bolestivé zaúpění hodin. Je právě 3:15 a za okny je hluboká noc.
Po mém uvěznění jsem přišel o kontakt s dětmi. Kontaktoval jsem proto spolek Za branou, aby mi pomohli kontakt s dětmi obnovit. Díky radám, známkám i kreditu na volání z vězení od nich jsem postupně docílil toho, že jsem měl návštěvy dětí z dětského domova.
Už je to rok, co jsem opustil věznici v srdci Slavkovského lesa a byl na vlastní žádost přemístěn do věznice blíže k domovu poblíž města chmele. Z mého pohledu se mi hned po příjezdu věznice v Novém Sedle v porovnání s věznicí v Horním Slavkově jevila jako příjemnější místo pro trávení dnů, měsíců a roků nesvobody. Je pravda, že někteří vězni mají jiný názor. Ale to je jejich věc. Třeba spoluvězeň Frantík. Ten je skálopevně přesvědčen, že věznice v Novém Sedle je nejhorší věznicí ve střední Evropě. Svůj názor je ochoten hájit doslova do krve, přestože v jiné věznici, s výjimkou pár týdnů na vazbě v Praze na Pankráci, za sedm let nikdy nebyl. V jeho názoru ho nezviklá ani spoluvězeň, který přijel z věznice Bytíz u Příbrami a na otázku, jaké to na Bytízi je, lakonicky odvětil: „Pánové, no hrůza! Na Bytízi je taková bída, že tam i cigáni jsou bílí!“
Když u nás před lety jedno sychravé listopadové ráno zazvonila hospodářská kriminálka a po důsledné prohlídce domu odvedli tátu k výslechu a cely předběžného zadržení, celý život se nám v tu chvíli obrátil naruby. Nejen, že to pro nás byla v té době naprosto nepředstavitelná situace, o které jsme neuvažovali ani v těch nejdivočejších představách. Najednou jsme zjistili i to, že vůbec nevíme, CO TO JE VAZBA, JAK DLOUHO MŮŽE TRVAT, KDY SE ZASE UVIDÍME, JAK SE BUDEME DOMLOUVAT A HLAVNĚ, CO NÁS JEŠTĚ MŮŽE ČEKAT.
Strana 5 z 8