Dříve, než se rozečtete do tohoto krátkého článku, definujte prosím sami o sobě pojem „bezpečný vztah“. Existuje vůbec nějaký? A může vtah vzniknout za mřížemi, když ani v civilním životě neexistuje vztah s doživotními zárukami?
Konkrétně pro mě pojem bezpečný vztah znamená harmonii, toleranci, pochopení, laskavost, nulový pocit nebezpečí a spousta úsměvů spolu s naprosto otevřenou komunikací. Tento význam pro mě výraz „láska“ skýtá, však až po osmi letech tvrdého výkonu trestu a pro upřesnění-po boku ženy. Ve světě je všeobecně známo o velkém množství lesbických vztahů, zejména v ženských věznicích. Slabší, či méně průbojní jedinci jsou pak šikanováni, výjimečně i sexuálně využíváni ve věznicích mužských, kde atmosféru řídí převážně mužský testosteron a přirozená diskriminace.
Na svobodě, v době, kdy jsem byla ještě zaslepená a o deset let zkušeností ochuzená, pro mě láska znamenala jen jakýsi zvyk života vedle někoho, kdy před svým okolím předstíráte společný bezstarostný život. Tehdy jsem neměla nejmenší tušení, co to láska je. Alespoň tak přemýšlím dnes.
Jakožto jedna z mnoha odsouzených žen bych vám ráda přiblížila problematiku právě zmiňovaných ženských vztahů ve vězení. S mojí nynější (a doufám, že poslední) partnerkou Ivanou prožívám za výkon svého trestu de facto již třetí vztah a mohu říct, že je to vztah skutečně o harmonii a otevřenosti. Mohl by se tedy řadit mezi vztahy plnohodnotné i navzdory tomu, že vznikl za mřížemi?
Je snad člověk odsouzený k trestu odnětí svobody odsouzený také k tomu nemilovat, či nepociťovat jiné city? Je přeci obecně známo, že člověk je tvor společenský. Čili touží po prožitém štěstí, obdivu, úctě, nějakém hodnotném soužití nebo jenom po tom, aby ho někdo poslouchal, má-li se o co podělit, případně ho někdo politoval, má-li nějaké trápení. Nemluvě o rocích trávených na svobodě, vedle naší polovičky, jež se pro nás staly časem zvykem.
Milovat a být milován. To je základní lidská touha, proti které se zkrátka od přírody nelze bránit. Je pak tedy velice jednoduché také ve vězení pocítit, byť jen pouhý náznak lásky, či jakéhosi souznění dvou osamělých duší.
Jak již jsem řekla, každý z nás, odsouzených na dlouhé roky a měsíce, žil venku různými životními návyky. Každý z nás se pohyboval v určitém kruhu přátel a v určité společnosti. Jenže najednou, jako lusknutím prstu, jsme se ocitli v diametrálně odlišném světě. Najednou nás odtrhli od přátel, od civilizace, od pocitu štěstí. Sebrali nám možnost prožívat.
Jen jediné snad nechali - lítost nad sebou samými. Namísto všeho se tu setkáváme s absolutní emoční a citovou vyprahlostí, kdy jsme se svými emocemi odkázáni nanejvýš na civilního zaměstnance (má-li zrovna čas) v podobě psychologa, ten je pro nás stejně časově omezený. Nestihneme tak téměř nic z toho, co jsme vlastně chtěly.
Co se sexuálního směru týče, je to další z mnoha vyprahlých pouští zde, za těmito zdmi. Téměř všichni odsouzení jsou odkázáni k pouhým nenaplněným touhám, potlačovanému vzrušení, či utajované onanii. Je tak logické, že ve vězeňských prostorách vzniká největší počet homosexuálních vztahů.
Osobně si myslím, že se jedná zejména o vztahy mezi ženami, jelikož tento směr není takové tabu, jako mezi muži. Vztahy, které tady ve vězení vznikají, jsou různé. Například v souvislosti s rivalitou, která panuje mezi otrlými kriminálnicemi, které svůj trest vykonávají už po několikáté.
Každá, která dorazí do věznice, si v co nejkratším čase najde nějakou „ovečku“, která se o ni bude jak fyzicky, tak materiálně starat. Pod pojmem „ovečka“ je třeba si představit mladou, tudíž nezkušenou a zvídavou dívku, která se tak nebrání případnému sexuálnímu styku. Nevidí, že je od své spřízněné duše zmanipulována, materiálně využívána a nevidí ani hrozící rizika nákazy nejrůznějšími nemocemi. Pro upřesnění, naše dominantní žena povětšinou není pracovně zařazena a nemá ani žádný jiný příjem. Je tedy zcela závislá na své, láskou zaslepené polovičce, kterou dle vlastní chuti a nálady sexuálně uspokojuje.
Nakolik se tento vztah dá řadit mezi bezpečné? A dá se tato vymaněná láska za lásku považovat? Navzdory kruté realitě je tento případ nejčastěji zde prožívaným. Existuje však i pár výjimek, kdy má vztah mezi dvěma ženami ve vězení zcela jiný smysl. Možná, i přes všechnu tvrdou školu, kterou tu dostávám, patřím stále mezi ty naivní, žijící v pohádkách.
Vždyť nám to tak přeci vštěpují do hlavy. Zamilovat se, provdat se, ve společném životě přivést na svět plno dětí a...jestli nezemřeli, tak tam žijí dodnes. Muž miluje ženu, žena je milována mužem. Věnují si vzájemnou důvěru, vzájemně si jsou oporou. Všemu a všem navzdory. Co když se ale něco přihodí? Něco, co naruší celý ten idylický vztah? Co zničí těžce budovanou důvěru, blízkost i harmonii? Co převrátí celý život a my se najednou ocitáme zraněné a ublížené ve vězení s dojmem, že už nikdy nebude nic, jako dřív? S postupujícím časem své rány sice zahojíme, ovšem na všechny muže zanevřeme.
Právě v této chvíli se v nás, ženách, probouzí největší touha být milovány a opečovávány. Kde je ten někdo, kdo nám poskytne rameno v tíživých situacích? Kde je někdo, kdo nás ubezpečí v tom, že to bude všechno opět dobré? Najednou jsme každá na všechno sama. Opravdu ale musím být sama, když nás je tu tolik? Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky. Jádro mají ale stejné. NEDŮVĚRA.
Žijeme v sebezapření, v pocitu ublížení a přesvědčení, že jsou všichni stejní. V přesvědčení, že už nikdy nebudeme milovat. Jenomže co když se objeví žena, jejíž myšlenky se ubírají podobným směrem? Nyní už jsme dvě, které pojí společná myšlenka. Je to myšlenka, která pojí naše srdce. Budí totiž blízkost, poznání, s poznáním spojenou důvěru a světýlko naděje.
Ptám se tedy sama sebe, zda jsem hodna lásky. Nevěřím ani sama sobě, ale toužím, sním... „Vždyť je skoro na dosah. Jenže co když to bude mít opět stejný scénář? A můžu vůbec milovat ženu, nebo být ženou milována?
Už jednou mi osud zamíchal kartami, zamíchal jimi snad podruhé? Hlavou se mi honí bezpočet myšlenek a bezpočet scénářů. Touha být šťastná však zvítězí. Proto se v příhodném okamžiku, bez jediného svědka, pomalu nakloním a políbím jí. Říkala mi, že je jiná, že je celý svůj dlouhý život na stejné pohlaví a já už z držení jejího těla cítím, že získávám. Srdce mi tluče až v krku, bojím se. Tolik si ale přeji najít v ní sílu, odpuštění, člověka, co mě pochopí, co mě vezme za ruku a dá mi druhou šanci. Nevadí mi, že je to žena. Snad díky tomu přemýšlí jako já. Snad díky tomu neublíží, jako muž. Doufám. Věřím…
Je to vlastně téměř jako v běžném životě. I tam jste hnáni touhou po lásce. Rozdíl je v tom, že tam máte na výběr. Tady ne. Tady je žena jediným přímým společníkem. A kdo ví, možná jen někdo chce, aby ten trest nebyl tak krutý, možná je to skutečně druhá životní šance.
Nicméně i přes své letité zkušenosti patřím do řad přihlouplých a naivních odsouzených. Tím, že jsme nuceni být tu 24 hodin každý den spolu, vím, že na rozdíl od druhých kriminálnic je moje polovička pracovně zařazená, a není tak na nikom závislá. Vlastně je vedle mě už dost dlouho na to, aby projevila svou skutečnou povahu. Intuice mi napovídá, že jsem své karty vsadila dobře. Nejsem totiž využívána ani já, ani ona. Místo toho tvoříme oporu jedna druhé a vzájemně jsme si hnacím motorem do dalších krušných dnů. Další z výhod našeho pozitivního vztahu je to, že ony vězeňské tahy nemůžou nově příchozí zkoušet na nás. TADY UŽ JE PLNO.
Dá se na rozdíl od prvního zmiňovaného vztahu tento vztah považovat za bezpečný? Rozhodně je bezpečnější. Z hlediska psychiky v souvislosti s ubíhajícím trestem utrpíme takřka nulovou újmu. Stále jsme však ve vězení. Každá máme odlišnou délku trestu, naše cesty se rozdělí. Osud nás znovu nasměřuje každou odlišným směrem. Znovu to bude bolestivé a znovu to bude o ztrátě a slzách. I když tentokrát snad bez bolesti. Je snad vězení místo, které nám zaručí vztah bez bolesti? V tom případě nám sebere schopnost jakéhokoli citu.
V životě záruky neexistují, stejně jako prostě neexistuje bezpečný vztah bez rizika, bolesti, či ztráty. Zda náš vztah bude bezpečným alespoň pár okamžiků, záleží vždy jenom na nás samotných, ať už v běžném životě nebo za mřížemi. Někteří z nás se snad možná ještě ptají, zda si s Ivanou plánujeme budoucnost. Ano, plánujeme. Je to milé, zpříjemňuje nám to společné chvíle a neustále nás to drží v naději.
Jestli se však naše sny stanou skutečností, o tom už by musel být průvodce s jiným názvem. Realitou ovšem zůstává, že málokterý vztah pokračuje v civilním světě a když se přeci poštěstí, povětšinou nemá zrovna dlouhého trvání.
Ve vězení je situace totiž poměrně jiná. Jste nuceni tu spolu být – trávit čas navzdory např. „ponorkové nemoci“- oproti životu venku. Co uděláte, když dostanete na partnera či přítele averzi? Odejdete, případně ho nějaký čas nebudete vyhledávat. Co ale uděláte ve vězení? Kam půjdete, když máte železné mříže všude kolem sebe? Kam se schováte před nenávistí vůči druhé osobě, když je kolem vás dalších padesát lidí podobného ražení? To prostě nejde.
I proto je třeba rozlišovat, zda vedete vztah milostný, přátelský, či pouze známostní. Podstata věcí je stejná. Venku se otočíte a jdete domů, kde na vás čeká klid a soukromí. Myslíte, že ve vězení, kde jsou vězni za trest, se dá nalézt dobrá a poctivá duše? Ano, jsou ještě výjimky, jsou to však jedinci ze stovek odsouzených. Ve většině případů se jedná jen o manipulátory, intrikány nebo psychické upíry.
Je čistě na vás, jak svůj vztah budete situovat. Můžete mít například vztah "sousedský“, kdy se s dotyčným pozdravíte a prohodíte s ním pár zdvořilostních frází. Člověk se vám může zalíbit, může vás okouzlit, můžete ho obdivovat pro jeho suverénnost, či výřečnost. Nikde není psané, jak se právě tento ojedinělý vztah bude vyvíjet dál, ovšem právě tohle je okamžik, kdy bychom se měli pozastavit a vymezit si jisté hranice, kam až chceme zajít.
Je třeba si také uvědomit, proč vlastně chceme, aby se vztah, o kterém mluvíme, měl prohloubit. Těchto faktorů je také hned několik. Nacházíme-li se zrovna ve vězení, mezi osobami stejného pohlaví, může se jednat o sexuální frustraci. Může se jednat také například o absenci citů a emocí přesahující pomyslnou osobní hranici, či o nenaplněný chtíč nebo touhy. Kapka něhy a pochopení tu chybí asi opravdu každému.
Můžeme se jevit například jako introvert, který má strach se výrazněji projevit. Který se bojí prosadit pomocí křiku, protože nikdy po nikom nekřičel. Právě proto nás láká společnost oné otrlé kriminálnice, která nad námi bude držet pomyslnou ochrannou ruku a vedle které nám v podstatě nic nehrozí.Jdeme tedy do vztahu s tím, abychom skryli své slabosti a strach v kolektivu.
Skutečně: vaše sebevědomí časem vyroste, ale cena je vskutku velká. O otrlých kriminálnicích jsme už mluvili, ale vězte, že „materiální platba“ je jenom smítko v tom všem. Vedle toho totiž může dojít k případům, kdy je vším zneužívána rodina odsouzeného oním samotným odsouzeným, a to ve stylu: “Mami pošli mi peníze.“ nebo „Mami kup mi a pošli...“ Většina věcí není totiž pro nás, nýbrž pro udržení přízně naší polovičky, která se nám mezi tím vetřela svojí empatií spolu s tichým manipulováním pod kůži.
V této fázi nevidíme ani do leva ani doprava. Jsme zcela pohlceni naší polovičkou. Nechceme slyšet ani rady, ani názory druhých. Člověk vedle nás je ten nejlepší a nejrozumnější, jakého jsme vůbec mohli potkat. Jenže v tuhle chvíli už je všechno ztracené. Všechno špatně. Tím, že jsme se nechali ovlivnit a přizpůsobili se, jsme absolutně ztratili kouzlo své osobitosti. Ztratili jsme svou hrdost a svou důstojnost, která je nepostradatelnou součástí každého z nás. Jak si jistě všichni uvědomí, jsme ve vězení, a i tady se lidé střídají, jak na běžícím páse. Tudíž je otázka času, kdy nás prostředí, jež nás spojilo, znovu rozdělí.
Odsouzený svým odsouzením nepřichází v žádném případě o žádnou část své osobnosti. Je tedy opravdu zarážející, kam až člověk dokáže zajít ve svém ponížení, když je zmanipulovaný blízkou osobou. Jako příklad mohu uvést například různé formy ponižování sebe samých, samozřejmě před diváky. Ať už začne THC, či pokřikováním z oken, 100% závislostí na dané osobě, přetrhaným pláčem, depresemi nebo v nejhorším případě sebepoškozováním. Vždy se ve finále jedná pouze o naši osobu.
Ve své podstatě je tedy úplně jedno, zda jsme ve vztahu milostném homosexuálním, či heterosexuálním. Je jedno, zda máme vztah například v práci, ve vězení nebo v normálním civilním životě. Vztahů vlastně můžeme mít, kolik chceme. A stejně, jako záleží na nás, jak dlouho náš vztah bude trvat, záleží pouze na nás, jak moc nás bude bolet případný konec. Stanovíme-li si totiž hned na začátku strukturu mezí, které nedovolíme přesáhnout a ujasníme-li si, co všechno jsme ochotni obětovat, nikdy ten zásah nemůže být tak silný, aby nás skolil úplně. Vždyť přeci v případě, kdy ztratíme veškerou svou lidskou důstojnost, se už nemůže najít někdo, kdo by si nás jakýmkoliv způsobem mohl vážit.
Ano, ta bolest a zklamání přijdou na každém konci. Důležité však je, postavit se utrpení a poctivě ho v sobě zpracovat. Nemluvě o tom, že každá bolest a ztráta předchází něčemu novému, nepoznanému a znovu krásnému. Bolest patří k životu, avšak nedovolíme-li, aby nás ovládla, dokážeme si ochránit své já.
Lucie K., Věznice Opava
