Sborník finálových prací I. ročníku literární soutěže Za branou na téma Moje rodina

Vážený čtenáři,

dostává se Vám do rukou sborník finálových prací I. ročníku literární soutěže Za branou, kterou v letních měsících roku 2020 uspořádal náš spolek, tedy Za branou. Konkrétní zadání tématu soutěže znělo "Moje rodina". Autoři směli popsat nejvíce dvě strany A4 a k tomu dostali téměř dva měsíce času. Výsledek? Za zveřejněníhodná po přepsání na našem webu rodinyveznu.cz jsme uznali celkem 20 finálových děl. Ta jsme zároveň pravidelně sdíleli na facebookové stránce Za branou. Vítěznou čtveřici prací z finalové dvacítky určila šestičlenná porota. Za účast v ní děkuji Anně Šabatové, Pavlu Kočnarovi, Soně Haluzové, Jiřímu Juklíčkovi a Pavlu Vagnerovi.

Stojí za to proplouvat i s ponížením. Rodina vám za to jednou poděkuje

Moje děti a partner a rodiny mi vždy byli vším. No, nevím, jak začít. Jsem zavřená rok a za tu dobu nebyl den ani hodina, kdy bych nemyslela na rodinu. A na partnera. Když vyslechnete rozsudek, a ten vás sejme jako rána pěstí, tak ještě pořád si neuvědomujete, co to obnáší.

Robert Blažek: K nápravě mě přiměl holka, která měla více problémů než já

Jmenuji se Robert, jsem z Brna a vykonávám trest ve Věznici Horní Slavkov. Pokud jste z Brna a drží Vás v zajetí v nějaké zapadlé díře na hranicích s Německem, není to zrovna situace, která vy utužovala rodinné vztahy.  Je to pak o to smutnější, když je člověk takový kabrňák, že před tímto trestem neviděl nikoho své krve dobrých 14 let.

Libor Klekner: Moje všechno versus pytlodajka z Ústí

Celý můj příběh začíná v mých 8 letech ve druhé třídě ZŠ, kdy se po mnoha ošklivých scénách rozvádí rodiče, a já si přísahám, že nikdy neudělám svým dětem … to samé. V pubertě si naivně nalhávám, že jako jediný chlap mamce pomáhám a jsem jí oporou – v realitě takovou, že mám výběrovou školu (jen díky odříkání mamky) a po vojně lukrativní zaměstnání (díky rodině). Nalhávám si, jak je vše fajn a začínám hrát automaty. Výsledek = všechny obelžu, o vše přijdu a ještě nechám rodině dluhy při odchodu do Bohnic, kde bojuji se závislostí.

Peter Analaj: Když srovnám, dětský domov byl nejlepší

Tohle není příběh ale skutečnost, kterou jsem prožil. Jmenuju se Analaj Peter a narodil jsem se v Karviné. Už jako mimina se mě matka zřekla. Už jak mě rodila, tak mě nechtěla. Takže jsem vyrůstal v kojeňáku.

René Kroka: Nezáleží na tom, jestli jste měli dobré dětství nebo špatné

Ahoj,

jmenuji se René. Pocházím z Brna a je mi 27 let. Pocházím z početné rodiny. Mám 4 bratry a 1 sestru. Začnu tím, že jsme bydleli všichni v jednopokojovém bytě, šest dětí, táta a máma. Nebudu vám lhát, do svých 12 let jsem spal na zemi na matraci. Měli jsme jen dvě postele, na kterých spali ti nejmladší.

Babičko, hraješ hru?

S rodinou se vídám, i když každá návštěva, kterou se snažím brát s humorem, mě vždy na několik dnů naprosto odrovná. Vidím své děti, vidím bolest v jejich očích, vím, že můj pobyt tady je zabíjí, a přesto každou návštěvu se snaží být v pohodě.

Martin Wrubel: Přestože jsem ve vězení, nás to se ženou ještě více spojuje a posiluje to naši lásku

Jsem chlap, lev s duší poety a odpykávám si trest za své prohřešky… Byl jsem ženatý. Z manželství mám jizvu na srdíčku, ale taky báječného, krásného syna. Ženu jsem poznal, chodili jsme spolu, pak se vzali a po čase se narodil malý andílek.

Alex Jóni: Droga byla jediná láska

Jmenuji se Alex a neměl jsem v životě jednoduchý osud. Narodil jsem se v porodnici v Ostravě. Moje máme mě odložila, protože šla do vězení a já až do 5 let vyrůstal v kojeneckém ústavu. Moje máma se sice vrátila a opět si mě osvojila, ale po 3 letech šla znovu sedět. A já putoval do dětského domova. Hm, nebylo to jen negativní. Bylo to tvrdé, to je pravda, ale já jsem bojovník a dalo mi to sílu a spoustu zkušeností.

Karolína Termotová: Těžší než vězení bylo získat si dětský úsměv

Už od dětství jsem si musela získávat pozornost tím, že jsem dělala průsery. Bojovala jsem o pár vět od mého otce a mými zbraněmi tehdy byly kázeňské přestupky, špatné známky, nadávky a vzrůstající agrese. A to v době, kdy se má rodina rozpadala.

Helena Čechová: Máš můj dík, mami. Tvoje Helča.

Vyrůstala jsem v neúplné rodině. Mně a mému bratrovi se otec oběsil. Mamka se znovu vdala a máme další sourozence, dohromady je nás pět. Mamka nás vychovala sama a obětovala nám celý svůj život. Tak je tomu doposud. Vychovává nám i naše děti. Sestře tři děti. I přes všechnu její lásku k nám jsme já a můj starší bratr skončili ve vězení. Ne jednou, ve vězení jsem počtvrté.

Filip Kempa: Syna jako já bych vydědil

Život se dá žít na mnoho způsobů. Můžete jej třeba prohrát v herně při ruletě nebo na automatech. Také ho můžete prožít jako zloděj, který je nepolapitelný. Každopádně se ale žádná kniha nemá soudit podle obalu. Já si vybral cestu drog, trávy, LSD, extáze a pervitinu a mnoha jiného.