Vojtíškovi bylo právě 5 let. Oslavu mu však uspořádali už o týden dříve, protože právě v den jeho narozenin musel tatínek odjet. „Nějakou dobu tady s vámi nebudu“, řekl Vojtíškovi. „Ale jak se vrátím, zase spolu půjdeme do lesa, budeme jezdit na kole a hrát si na hřišti“.

Jmenuju se Zdeněk Ladič , je mi 34 let a pocházím ze Štětí. Mám syna a dceru, výbornou mamku a tátu a samozřejmě čtyři blázniví sourozence. Dva bratry a dvě sestry. Pocházím z dobré rodiny a já jsem ta černá ovce, která je skoro v každé rodině. Dostal jsem 12 let za loupež a do konce mi zbývá půl roku. Udělal jsem tolik špatností, že si to nedokážete představit. Kradl jsem a loupil a bral drogy. Jestli jsme nevinný? Určitě ne.

V této době, kdy jsme všichni ochuzeni o návštěvy, nám vedení věznice umožnilo Skype videohovory s rodinou. Je to ani ne týden, co jsem skypoval s mojí mamkou, byla tam i moje 17letá dcera a můj 3letý syn, abych se alespoň trochu potěšil a povzbudil, že je vidím. Jenže šok, který následoval, mě naprosto ochromil.

Zrozen z pekla

Rodina – toto slovo zná každý. Ať se jedná o nevzdělaného Roma nebo i inženýra atomové fyziky. Je to základ našeho šťastného a dobrého života. Jsou ale i tací, kteří vědí, co to rodina je, ale jejich život je stejný jako život osamělého vlka. Víte, co to rodina je, vidíte ve svém okolí, jak rodina funguje, tiše jim ve skrytu duše závidíte, ale nemáte ji. Tehdy si, po tom všem, uvědomíte, jak je rodina důležitá, jak vám pomáhá a vás trápí a nesmírně bolí, že ji nemáte. Nemáte totiž nikoho. Jste sám. A to je můj případ.