Chtěl bych se s Vámi podělit o svůj stručný, byť zajímavý životní příběh. Před nástupem do výkonu trestu jsou pocity smíšené, jelikož nevíte, co Vás čeká. Jak se blíží den nástupu, začnete být víc a víc nervózní. Začal jsem sledovat videa na YouTube, abych zjistil alespoň něco o tom, co mě čeká. Četl jsem různé články, ale nic není takové, jako zde. Dva dny před nástupem jsem nebyl schopný nic sníst, prostě jsem byl celý křeči.

save

Měl jsem suprový život, ano sice jsem udělal před dvěma lety pár průserů, ale teď jsem měl vše. Hrál jsem hokej, měl jsem skvělou přítelkyni, která mě ve všem podporovala a před nástupem mi furt opakovala, že to zvládneme.

V den "D" mě přítelkyně odvezla před vazební věznici, kde jsme se loučili snad hodinu a zde jsem jí také řekl, že pokud by se se mnou chtěla rozejít, tak to pochopím, ale ona mi razantně řekla že ne, že to prý zvládneme. Ještě jednou jsem jí řekl, ať to raději udělá teď, než aby to pak dělala přes dopis. Samozřejmě mi po týdnu přišel dopis, že je konec ať už jí nepíšu... Asi si dovedete představit, jak jsem se cítil.

Vrátíme se teď ještě před bránu věznice, kde se stala ještě jedna, pro mě dost zásadní věc. Strašně moc mě to mrzí, že jsem to neudělal dříve, ale tak strašně moc jsem se bál říct rodičům, že jdu do vězení, že jsem jim to sdělil až po telefonu, když jsem stál před branou věznice. Měl jsem slzy v očích a nebyl jsem schopný slova.

V jeden den najednou přijdete úplně o všechno až na jedno a to je Vaše rodina! Ta Vás nikdy nenechá ve štychu. Mrzí mě, že jsem jim několikrát lhal a neposlouchal jejich rady do života, už dávno jsem mohl být jinde.

Je pravda, že díky výkonu trestu konečně jako rodina táhneme za jeden provaz a to je vlastně to nejdůležitější. Důvěřovat si a pomáhat navzájem a hlavně být k sobě upřímní, i kdyby ta pravda měla sebevíc bolet. Jsem rád, že jsem se to tu naučil.

Teď se ještě vrátím do momentu nástupu. Zazvoníte na zvonek věznice a najednou se Vám v hlavě začne honit x myšlenek na to špatné, co jste za svůj život udělali a říkáte si, jestli by nebylo lepší nastoupit až jiný den. Po chvilce zabzučí bzučák a v hlavě nastane ticho, skoro nic nevnímáte. Odevzdáte OP a na Vás to všechno padne. Po kontrole Vás nechají čekat několik hodin v čekárně, kde se dostaví první myšlenky, které směřují k tomu, že to bude hodně dlouhá cesta.

Poté Vás dají na nástupní oddělení, kde je mix všech barev pleti, mezi nimiž jsou lidé, kteří neplatili alimenty i lidé, kteří páchali násilné trestné činy. A tady to vše začíná, čtete vzkazy na zdech, posloucháte příběhy ostatních a říkáte si "sakra, co tu dělám?".

Je to strašný nápor na psychiku, a pokud jste alespoň trochu normální, až tady zjistíte, že nikdy už nic špatného neuděláte.

Nebýt mé úžasné rodiny a pár dobrých přátel, tak to tu zvládám horko těžko. Až tady zjistíte, kdo za to stojí. Nepřeju nikomu, aby to strávil byť jen jednu minutu, lepší si to vše přede promyslet a myslet na následky.

Toto je jen stručný průřez, mohl bych o tom detailněji napsat x stránek.

Ještě bych chtěl tímto poděkovat svým rodičům, kteří za mnou celou dobu stojí a pokud jste to dočetli až sem, tak děkuji i Vám. Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu, ať už v podobě otázek nebo dopisování.

Budu se těšit.

S pozdravem

Vencovský Karel, VV Praha Ruzyně

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense