Jmenuji se Robert, jsem z Brna a vykonávám trest ve Věznici Horní Slavkov. Pokud jste z Brna a drží Vás v zajetí v nějaké zapadlé díře na hranicích s Německem, není to zrovna situace, která vy utužovala rodinné vztahy. Je to pak o to smutnější, když je člověk takový kabrňák, že před tímto trestem neviděl nikoho své krve dobrých 14 let.
V pionýrských časech mých potyček se zákonem, kdy jsem nabýval toho zvláštního dojmu, že úvahy nad svými povinnostmi jsou rezignací nad veškerými dobrodružstvími života, po úspěšném rozvodu, kdy jsem ztratil veškeré zábrany, jsem se spustil naplno. Zvláště poté, co jsem si k tomu všemu začal dodávat kuráž pervitinem.
Po prvním trestu bylo vše ještě víceméně v pořádku. I když zejména prarodiče můj život těžce nesli. Protože jsem dokázal něco, co zatím nedokázal nikdo jiný v rodinné historii. Avšak přestože jsem byl tou černou ovcí, stále jsme se všichni vídali a povídali si o životě. Po jedné takové mojí návštěvě se loučím s tím, že se zase brzy ukážu. Ale přišla vazba, tříletý trest, spousta studu a neschopnost alespoň napsat.
Říkal jsem si, že to všechno vysvětlím po výstupu. Ovšem bylo to ještě těžší. Pocity trapnosti celé situace a neustálé odkládání, obavy ze špatného přijetí. To vedlo k tomu, že jsem nikoho z blízkých dlouhá léta neviděl.
Byť jsem již dlouho nebyl s dosavadním životem spokojen, ten mne vlekl svou setrvačností dál. Zdálo se mi strašně těžké na tom něco změnit, ale během pár týdnů ve mně uzrálo rozhodnutí, a od té doby je to tak snadné, až bych si natloukl, že jsem se neodhodlal dříve. Ale vše má asi svůj čas a já třeba dodnes nechápu, že mě k nápravě přiměl holka, která měla ve svých dvaatřiceti více problémů sama se sebou než já.
Dnes si pravidelně volám s otcem, společně s bratrem tu dokonce za mnou dvakrát byli. Mám schválenou léčbu ve Věznici Kuřim, kde budu mít návštěvy každý měsíc, a především mám důvěru v to, že mi tohle vše pomůže po letech trápení žít trochu šťastnější život.
Robert Blažek, Věznice Horní Slavkov
