Tohle není příběh ale skutečnost, kterou jsem prožil. Jmenuju se Analaj Peter a narodil jsem se v Karviné. Už jako mimina se mě matka zřekla. Už jak mě rodila, tak mě nechtěla. Takže jsem vyrůstal v kojeňáku.

chlap

 

 

Když jsem byl už větší, dali mě do děcáku, odtamtud si pamatuju jen špatné věci. Každou noc tam s námi byla jedna paní, která se o nás starala. Každou noc nás mlátila přes ruce kusem dřeva anebo nám mazala tu zelenou pálivou mast na ruce do očí. Do teď si to pamatuji, byla to hrůza. Byly i horší věci, které nám dělali, ale psát to nebudu, protože se za to stydím.

Potom mě odvezli jinam do dětského domova, a to do Vrbna pod Pradědem. Tam jsem začal chodit do školy, škola mě bavila, sportoval jsem. Prostě jsem se učil být soběstačný. Hodně jsem se tam naučil. V 11 letech si mě vzali pěstouni. Jsou rodiny, které nemůžou mít vlastní děti, a tak zkouší adopci, aby daly dětem lásku a aby je slušně vychovaly. Ale já jsem takové štěstí neměl. Nebyl jsem neviňátko a nejsem.  

Dělal jsem průsery jako puberťák, ale i když jsem nedělal průsery, tak jsem byl nejhorší. V 17 letech jsem šel na učňák na obor kuchař v Novém Městě nad Metují u Náchoda. Byl jsem na intru a zamiloval jsem se. Ta láska vydržela 2 roky. Jednou jsem byl s tou holkou domluvený, že pojedu k ní domů do Hronova a že půjdeme na dízu.

Tak jsem po praxi zavolal pěstounce a řekl jsem jí, že pojedu za Lenkou a přijedu v sobotu. Co si myslíte, že se stalo? Začala na mě řvát, že buď dám přednost domovu nebo Lence. Samozřejmě jsem ani nezaváhal a řekl jsem, že dám přednost Lence. A tak to začalo. Pěstounka mě vyhodila z baráku, a tak jsem si zařídil bydlení v Domě na půl cesty, to je středisko pro mladé lidi, kteří nemají kam jít. Prostě jsem zjistil, že tihle pěstouni si vzali 15 dětí do péče kvůli penězům.

Po nějaké době jsem začal krást po krámech, za to jsem šel do výkonu trestu, seděl jsem v Kolové. Chodil jsem tam na brigády a bylo nás tam asi deset kluků. Po pár dnech mě oslovil jeden odsouzený, jestli jsem Analaj a já mu řekl, že jo, a tak se zeptal, jestli jsem z Karviné a že zná moji rodinu – vlastní, a tak jsem začal vyprávět, že jsem je od malička neviděl. Druhý den mi přinesl známku a obálku a adresu na mou vlastní rodinu. Mně to udělalo velkou radost, ale měl jen jsem z toho i strach. Představte si to, že já jsem odmalička neviděl vlastní rodinu a našel jsem ji v 33 letech, byl to pro mě šok. Sebral jsem odvahu a napsal jim. Po týdnu jsem dostal dopis i s fotkami mé rodiny, byl jsem moc rád za to, že už někoho mám. Po výkonu trestu jsem jel tady do Karviné. Otec zemřel na rakovinu, takže zůstala jen matka a mých 8 sourozenců.

Přijel jsem večer na vlakové nádraží a tam čekala sestra Gábina s bratrem Mikulášem. Když jsem je viděl, začal jsem brečet a oni také, objali jsme se, nasedli do taxi a jeli domu. Byl jsem moc nervózní z toho, že uvidím svou matku. Přijeli jsme k baráku, otevřely se dveře a v nich stála máma. Viděla mě, objala mě a brečela a omlouvala se a říkala, ať jí to odpustím. Já sem jí odpustil. Dali mě do dětského domova, protože žili bídně a nechtěli, abych se trápil.

Po týdnu jsem se zaevidoval na úřadě práce a sehnal si ubytovnu. Chodil jsem na brigády a pomáhal jsem celé rodině. Po nějaké době jsem se odstěhoval mimo Karvinou. Začal jsem krást po krámech, a samozřejmě že jsem pomáhal rodině finančně. Potom mě zavřeli na 27 měsíců. Nedostal jsem ani jeden dopis a to mám za sebou 100 dní, a tak vidíte, jaká je to rodina.

Takže když to srovnám, pěstouni si mě vzali jen skrze peníze. A vlastní rodina, tam je to tak, že tam není mateřská láska, jsem pro ně cizí člověk. A když jde o dětský domov, ten byl nejlepší, protože jsem se naučil žít samostatně, to znamená: škola, uklízet si, být pořádným člověkem.

Tímto chci ukončit mé trápení. Celý život se s tím peru, někdy je dobré se z toho vypsat anebo si s někým promluvit.

A tak se s vámi loučím a snad se vám to bude líbit.

S úctou Analaj  Peter, Věznice Horní Slavkov

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense