VŠUDE DOBŘE – TAK PROČ ZŮSTAT V HORNÍM SLAVKOVĚ?

aneb Jak přestěhovat odsouzeného (snadno a rychle?)

 „Kabáty, a za mnou!“ Imperativ, který jsem zaslechl na vycházkovém dvoře při jedné z prvních vycházek. Věta plně charakterizující názor většiny vězňů na pobyt v jednom z nejzápadnějších vězení v Česku. Věta lapidárně shrnující doporučení od barákového z přibylu: „Jsi prvolepenka, tak koukej vodsaď rychle vypadnout.“ Tato věta byla vyslovena se silným moravským dialektem a já si uvědomil, že pro umisťování vězňů do VTOS se uplatňují armádní metody. Tak, jako se z Plzně rukovalo k Michalovcům, a ze Žitného Ostrova do Boru u Tachova, tak se teď Ostraváci podívají do Horního Slavkova, Brňáci do Rýnovic a podobně. Ostatně i já sám jsem pobýval 340 dnů ve vazbě v Ostravě, ačkoliv trestný čin, za který jsem odsouzen, byl spáchán v Praze.

Řád výkonu trestu a odnětí svobody sice v prvním odstavci § 7 říká, že „při rozhodování o umisťování vězňů se podle možností též přihlíží k tomu, aby odsouzený vykonával trest co nejblíže místa pobytu blízkých osob“. To však vzhledem k chronické přeplněnosti českých věznic není vždy možné. A tak si vězni, případně jejich blízcí, podávají žádosti o přemístění. Ne vždy je žádost o přemístění motivována snahou dostat se blíže k domovu. Ale vždy se tím žádost odůvodňuje.

Tak i já, když jsem se půl roku marně hlásil do práce, jsem požádal svého advokáta, aby za mě podal žádost o mé přemístění blíže k domovu. Důvodů bylo dostatek a byly podloženy stohem potvrzení o špatném zdravotním stavu mé matky, který jí neumožňuje cestovat za mnou na návštěvy. Bohužel, či bohudík, však v době, kdy vězeňské správě dorazila žádost o přemístění, byla kladně vyřízena má sedmá žádost o zařazení do zaměstnání. A tak mojí žádost o přemístění věznice zamítla z důvodu, že v novém místě mě v dohledné době není možné zaměstnat. Až za několik týdnů jsem se dozvěděl, že toto je jedním z nejčastějších důvodů pro zamítnutí přemístění. Dalším nejčastějším důvodem zamítnutí žádosti o přemístění bývá nedostatek místa v cílové věznici. A protože české věznice jsou dlouhodobě přeplněné, je tento důvod zamítnutí prakticky univerzální. Vězňům pak často nezbývá nic jiného, než v cílové věznici najít někoho, s kým se dá místo pobytu vyměnit formou „kus za kus“.

Poučen z předchozího nezdaru jsem se rozhodl, že nadále žádosti o přemístění nebudu podávat sám, neboť jako vězeň mohu novou žádost podat až po uplynutí tří měsíců. Reálně bych tak mohl za rok podat maximálně 3 – 4 žádosti. Lepší je, když žádosti o přemístění podávají osoby blízké. Ty mohou novou žádost podat hned po zamítnutí té předchozí. Tím se zvýší četnost podaných žádostí a tím, teoreticky, i pravděpodobnost úspěchu. Když stokrát nic může umořit vola, tak to by v tom byl čert, abych vytrvalým podáváním žádostí o přemístění nedosáhl svého. A protože jsem už konečně pracoval, rozhodl jsem se novou žádost podávat až po docílení nějakých pracovních úspěchů. Jinými slovy – žádost podám po získání pochvaly. Aspoň v novém místě uvidí, že nejsem flákač.

Ve vězení se nic neutají. Spoluvězni, nejprve na pokoji, potom i na oddíle a nakonec na celém patře velmi brzy věděli, že mám kopii advokátem dobře napsané žádosti o přemístění. Začaly se objevovat prosby o sepsání žádostí o přemístění od spoluvězňů. Nejprve jsem nabízel, že svou žádost zájemcům půjčím jako vzor. Záhy jsem však pochopil, že jednodušší bude, když žádosti pro spoluvězně napíšu sám. Četnost požadavků od spoluvězňů na sepsání žádostí se zvýšila poté, když se při výchovné aktivitě právního minima od vychovatelky dozvěděli, že jsem nedostudovaný právník. Na nedostatek klientů jsem si nemohl stěžovat. Své služby jsem poskytoval pro bono (zadarmo). V žádném případě jsem si nechtěl přivodit problémy s EET. Navíc mi přišlo hloupé chtít po spoluvězních porci kávy jenom za to, že na rozdíl od nich umím psát.

A pak se stalo, co se jednou muselo stát – jedné žádosti o přemístění se vyhovělo. Počet klientů se rapidně zvýšil. Začal jsem litovat, že ve vězení nemohu mít počítač. To by se žádosti psaly rychle. Jedno kliknutí ctrl+c, další kliknutí ctrl+v a nová žádost by byla na světě. Jen bych měnil data a jména. A někdy ani ta jména bych nemusel měnit. V některých případech zamítala vězeňská správa žádosti tak rychle, že pro některé spoluvězně jsem sepisoval až tři žádosti měsíčně. Oni je poslali domů, tam je příbuzní podepsali a obratem je poslali zpět do věznice jako nové žádosti. Alespoň kopírka kdyby byla… Bohužel. Nové technologie jsou ve věznici nedostupné, alespoň pro vězně.

Za léta používání textového editoru jsem zlenivěl a zpohodlněl. A navíc se mi zajídalo stále dokola psát to samé. Nejdřív jsem se pokoušel žadatele přesvědčit, aby si žádosti psali sami, že jim je nadiktuji. Tudy ale cesta nevedla. V psaní diktátů vězni skutečně nevynikají. Tak jsem jim navrhoval, aby mnou psané žádosti alespoň přepsali. Vypadalo by to, že si žádosti sepisují sami. Také tady jsem narazil. Pouze dva tři klienti zvolili tuto cestu. A tak většina odesílaných žádostí z oddílů pracujících byla psána jednou rukou. Mou. V jednom případě jsem dokonce napsal tři identické žádosti, které se lišily jen místem cílové věznice. Můj klient pak pověřil svou partnerku, aby si rukou psané žádosti nakopírovala a kopie pak po doplnění aktuálního data rozesílala. Vzhledem k délce klientova trestu měla žádosti střídat tak, aby nežádala o přemístění opakovaně do stejné věznice. Zpětně by mě zajímalo, jak na mou aktivitu pohlíželi vychovatelé. Muselo jim být jasné, kdo je faktickým autorem žádostí. Z kontroly dopisů znali naše rukopisy. Tedy můj určitě, když jsem psal v průměru dva dopisy týdně.

Tak to šlo den po dni, až mi v práci vedoucí oznámil, že mi navrhl pochvalu. V ten moment jsem aktivoval příbuzné k podání nové žádosti o přemístění. Původní advokátovu žádost jsme pouze doplnili o mé prohlášení, že budu-li přemístěn do nové věznice, netrvám na zákonem stanovených 4 m2 plochy pro vězně. Ostatně ve stávající věznici už rok žiji na pouhých 3,4 m2, takže na přepychových čtyřech metrech netrvám. Dcera, která žádost podávala, ji ještě zkonzultovala se sdružením Za branou. Právě od nich dostala užitečné rady a tipy, kam a jak žádost podat.

  1. června 2018 jsem se k dceřině žádosti o mé přemístění připojil. Stalo se tak symbolicky v den, kdy za mnou dcera a manželka přijely na návštěvu. Když jsem se k žádosti připojoval, bylo mi vychovatelem sděleno, že na vyřízení žádosti má vězeňská správa 30 dnů. Dva měsíce poté, 21. srpna 2018, jsem odjížděl na nové místo. Symbolicky se tak dělo v den 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. A navíc v den, kdy se manželka a dcera chystaly za mnou přijet na další návštěvu. Marně.

Tak nevím, jestli mám důvod k radosti. Čas ukáže…

Vladimír

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense