„Mami, kde je děda?“ – tuhle otázku jsem byla zvyklá slýchat poměrně často. Přece jenom dceři bylo něco málo přes tři roky, a jak jistě každý rodič ví, většina otázek dětí v tomto věku začíná buď „proč“ anebo „kde“ (případně ještě „co“). Odpovědi na některé takové otázky tak bývají už poměrně automatické, ale jak odpovědět na to, kde je děda, pokud zrovna před pár dny nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, a to rovnou na 7 let?

451804 top foto1 5sz1c

 

Naše životní peripetie začala zhruba před 6 lety. Rodiče, celý život aktivně pracující, spořádaní občané menšího okresního města, odpočítávali poslední léta do důchodu v rodinné firmě s ekonomickým zaměřením. Vše se ale změnilo v pondělí 28. listopadu 2011, kdy u rodičů doma zazvonila policie a tatínka odvezli (nejdříve k výslechu a poté do cely předběžného zadržení, po níž následovala vazba).

Ve vazbě strávil tatínek bez pár dní téměř rok (takže své první vnouče, na které se tolik s maminkou těšili, viděl poprvé až v jeho 9 měsících). Když byl dceři zhruba rok, byl vynesen první rozsudek. Jestliže jsme celou dobu předtím doufali a věřili, že se celá situace vysvětlí a že tatínka čeká maximálně podmínka nebo zákaz činnosti, v tomto okamžiku nám začalo být jasné, že to dopadne nejspíš trochu jinak. Rozsudek zněl 7 let.

Rozsudek ve věci odvolání padl přesně před rokem – tedy začátkem října 2016, téměř 5 let po začátku celého procesu – a už jen potvrdil to, co bylo řečeno dříve. A my jsme se najednou ocitli před problémem, co říct dětem, tedy vnoučatům…

Máme vůbec dětem (synovec 5 let, dcera 3 roky) říkat, co se dědovi stalo? Jak to mám dceři říct? Nebude moc smutná? Uvědomuje si vůbec, co to vězení je a pokud ano, nepřestane mít dědu ráda, protože „do vězení přece chodí lumpové“? Na druhou stranu – 7 let je 7 let a i když si děda ve vazbě „odseděl“ už skoro rok a doufáme v podmíněné propuštění v půlce, ještě nějakou dobu se s námi neuvidí a obě strany přijdou o cenné zážitky a možnost trávit chvíle společně.

Vzhledem k tomu, že navíc rodiče bydlí v menším městě, kde zná každý každého a děti tráví u babičky a dědy dost volných chvil a prázdniny, bylo jasné, že chci své dceři říct pravdu. Bylo lákavé vymyslet nějaký dobrodružný příběh, že jel děda pracovně do Afriky pomáhat místním nebo do kibucu sbírat mandarinky, ale jsem si vědoma toho, že by časem stejně pravda vyšla najevo – ať už by se některý ze sousedů podřekl nebo to dětem vmetl jako nějakou pomstu za sousedské křivdy.

Jak to ale dětem říct? První věc, která mě napadla, byla použít internet a „vygooglit“ si to. Nevím, zda jste někdy zkoušeli vyhledat „jak říct dětem, že šel děda do vězení“, ale jestliže zná Google odpověď na všechny otázky, tak zrovna v téhle má značné mezery. Druhou možnost – poradit se ve školce – jsme zavrhli rovnou. Ne, že bychom o této záležitosti veřejně nemluvili nebo se za to styděli, ale zapsat se hned první měsíc v nové školce tím, že budeme řešit „dědu kriminálníka“, mi nepřišlo vhodné. Třetí možnost – návštěva dětského psychologa. Já osobně jsem s dcerou nakonec tuto možnost nevyužila, i když mi přišla asi jako nejlepší z nabízených možností a pokud by byla dcera už o něco málo starší, zřejmě bych neváhala. S dětským psychologem se radil bratr a i na základě jeho doporučení bylo jasné, že je lepší dětem říct pravdu hned.

Definitivní tečky za celým procesem jsme se dočkali (opět) v pondělí 29. května 2017, tedy 5 let, 6 měsíců a 1 den od jeho začátku, kdy tatínek, resp. děda nastoupil do VTOS.

Když tedy děda definitivně nastoupil do výkonu, bylo na čase oznámit dceři, kde je děda. U nás to proběhlo tak, že jsme přišli ze školky a tak, jako každý den jsme si začali povídat, co se nám ten den stalo. Zeptala jsem se dcery, jestli ví, co je to vězení a jestli si o tom někdy ve školce povídají. Odpověď mě příliš nepřekvapila: „Ano, to je dům, kam chodí lumpové a jsou tam mříže.“ Začala jsem tedy s pečlivě připraveným vysvětlením: „Někdy se ale stane, že se do vězení dostane i někdo, koho máme moc rádi. Každý může udělat nějakou chybu, ale neznamená to, že by nás neměl rád nebo bychom my neměli rádi jeho. Děda musel jít na nějakou dobu do vězení, ale můžeme mu psát dopisy, může nám telefonovat a někdy se za ním můžeme i jet podívat.“

Další vývoj rozhovoru už byl spíš veselý – „A kdy dědu z toho vězení vyndají? A můžu mu tam poslat plyšáka? A má tam děda postel?...“ Vím, že se nejedná o univerzální návod – každé dítě je jiné, důvodů, proč může děda nastoupit do vězení je nespočet, ale za nás můžu říct, že toho, že jsem dceři řekla pravdu, nelituji. O dědovi si povídáme dnes a denně, kreslíme mu společně obrázky (pravidelně dostávám od dcery vynadáno, pokud obrázky najde ještě druhý den doma, když je zapomenu hned poslat) a při pravidelných telefonátech mu říkáme novinky z našeho běžného života. Pro nás všechny je velká úleva, že se můžeme o celé záležitosti bez obalu bavit, nemusíme si dávat pozor na to, co před dětmi říkáme a jak moje dcera, tak i synovec berou dědu jako jakéhosi hrdinu (vždyť i já si pamatuji na svá školkovská léta, jak jsme se se spolužáky předháněli v tom, kdo má v rodině zajímavější členy – a tehdejší vymyšlený „strejda v Americe“ už by dnes asi nikoho neohromil… J).

Stejně jako mají děti mámu a tátu, mají i babičku a dědu, kteří jsou pro ně důležití. Vždyť jsou to ti, k nimž se jezdí na prázdniny, kdo povoluje čokoládu i před obědem a s kým je prostě úplně jiná legrace. Proto by byla škoda, kdyby o ně z nějakého důvodu přišli. Pokud mají vnoučata prarodiče ráda a vztah mezi generacemi fungoval dobře a bez problémů, není důvod vazby přerušovat. Doba, kdy bude děda ve vězení, jednou skončí a bude fajn, když budeme mít zase kde pokračovat.

Nás teď čeká další mezník – osobní návštěva u dědy. Jak to proběhlo u nás se pokusím popsat v dalším příběhu.

 

 

 

 

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit